expedice  |  členové  |  trek chavín a nazca  |  trek santa cruz  |  fotogalerie  |  video  |  guestbook         



HUASCARÁN 2005, tak zněl cíl naší expedice do Jižní Ameriky, peruánského pohoří Cordillera Blanca. Kromě tohoto hlavního cíle, však bylo mým snem vystoupit na vrchol Alpamaya, vysokého 5976m - mnohými horolezci považovanými za nejkrásnější horu světa. Pak, pokud by zbyl čas jsme chtěli cestovat po Peru a poznat ho i z jiného úhlu než z toho horolezeckého.



Je tu dlouho očekávané datum 3.6.2005 a my odjíždíme z Českých Budějovic do Vídně, odkud odlétáme společností IBERIA do Madridu, kde máme mezipřistání a pokračovat budeme až další den. Musím konstatovat, že IBERIA asi moc dobře nehospodaří, protože šetří i na svých klientech. Na 3 hodinovém letu nedostat ani sklenku vody, tedy pokud si nechcete draze zaplatit eury, no nezlobte se na mě, to je trochu síla. V Madridu nemáme moc času na prohlídku večerního města, vlastně po tom ani nikdo moc netouží, jsme docela unaveni trmácením se po letištích a tak bereme všemi deseti ubytování od Madrid Amigo - instituci sídlící přímo na letišti, která zprostředkovává ubytování pasažérům IBERIE. A, že to není jen tak ledajaké ubytování, je to v *** hotelu, v ceně je ráno snídaně formou švédských stolů, navíc na ní máme spoustu času, protože letadlo nám letí až ve 12:40. Takže si dopřáváme spánku až do 9:30, pak hurá na snídani a v 10:30 už sedíme v autokaru, vezoucím nás na letiště Barajas.

V Limě jsme v 19:35 a už je dávno tma, no nedivte se, jsme přeci jen mnohem blíže rovníku než je tomu na našem 50° severní šířky, tady přichází soumrak okolo 18.hodiny. Jsme ubytování v hostelu Espaňa, nedaleko hlavního náměstí Plaza Mayor. V latinskoamerických zemích se všechna hlavní náměstí jmenují Plaza Mayor.

To je ale také všechno co může Lima nabídnout, tedy alespoň co se týká kulturního prostředí. Jinak je to děsně špinavé město, plné žebráků a hlavně zlodějů a proto se velmi doporučuje chodit ve skupinách a zejména ženy by si měly dát velký pozor, nechodit ve vyzývavém oblečení a nikdy ne samotné. Stalo se, že jednomu našemu kamarádovi ukradli hodinky přímo z ruky a to si je prosím nenesl jen tak v ruce, ale měl je klasicky zapnuté na zápěstí. A neprovedli to nějak zezadu, ale velice drze zepředu. No stalo se to až když expedice končila a jen jsme v Limě přespávali před odletem, navíc to byly staré hodinky, takže ho to ani moc nemrzelo, ale představte si, že by vám takto ukradli třeba výškoměrná Suunta, nebo jiné drahé hodinky.

Další den ráno už jedeme autobusem společnosti Ormeňo do Yungay, naší destinace, kde bude naše základna a věci s depozitem. Cesta ubíhá pomalu, ale Peru není Argentina nebo Chile, kde jezdí velmi luxusní autobusy, o kterých se nám Evropanům ani nesní. Jen pro srovnání, nejluxusnější busy, které jezdí zde na zájezdy, nebo linky třeba do Londýna, či Paříže, odpovídají argentinské (nebo chilské) střední úrovni. Skutečně v těchto busech se vyspíte do růžova, což se o těch našich domácích tvrdit rozhodně nedá. Zde totiž nekladou důraz nato nacpat do jednoho busu co nejvíc cestujících, ale hlavně na komfort cestování.

Ale to jsme odbočili na skok do ostatních latinskoamerických zemí. My jsme ale v Peru a jedeme autobusem s totálně sjetými pneumatikami do horského střediska Yungay. Nejdříve počasí nic moc, ale to jsme ještě na periferiích Limy, která je trvale zahalena do svého smogového hávu a nedá tak nikdy pocítit jejím obyvatelům, co je to hřejivá a přívětivá tvář slunce. Trvá ještě téměř 150 km, než se vymaníme z její smogové náruče a jako mávnutím kouzelného proutku je tu najednou Peru slunečné a přívětivé, alespoň nálada se všem zvedla, když už zmizela ta depresivní šeď hlavního města. Projíždíme horským střediskem Huaráz, které je přirovnáváno k peruánskému Chamonix, no podle mě jsou to příliš silná slova, jsou tu sice obchody s horolezeckým vybavením, ale také je tu po Limě největší kriminalita v celém Peru. My tu stavíme jen na chvíli, vlastně jen na vystoupení a nastoupení cestujících a pak pokračujeme dále do Yungay. Z Huarázu je to do Yungay jen hodinka jízdy, takže už to máme pro dnešek skoro za sebou. No ostatní možná, ale já nikoliv. Sotva se přivítáme s majitelkou hostelu Gledel paní Rusulou Gamba, tak mi proletí hlavou: „A do pr…, zapomněl jsem v autobuse skelety“, no bohužel je to smutná pravda, je to skutečně tak. Takže okamžitě beru kolektívo - to je místní taxík pro zhruba 10 cestujících, nutno podotknout, že Peruánců odveze 20 i více a to i s nákladem, který tvoří všechno možné, od denních potřeb, přes stavební materiál, po domácí zvířectvo, včetně ovcí a prasat. Naštěstí příští zastávkou je Caráz, konečná autobusu, kterým jsme z Limy přijeli. Co teď já ve městě, které vůbec neznám, navíc je už tma a ještě hledat, kde tu jako mají autobusové nádraží. Nic není ztraceno, naštěstí mluvím jakš-takš slušně španělsky a místní mi ukážou DONDE ESTÁ EL TERMINAL (DE AUTOBUSES) - v latinskoamerických zemích, resp. oblastech bez železnice se už nemusí upřesňovat, jako u nás o jaké nádraží, že to jako jde, každý ví, že v těchto končinách je jedině autobusové „nádraží“ (to je skutečně silné slovo) - prostě konečná stanice autobusů, odtud název terminal=konečná.

Mám šílené štěstí, že mi tam paní Rusula Gamba zavolala a řidič autobusu nepustil místní Peruánku i s mými skelety pryč, asi si řekla, že už je nepotřebuji a ona je v Huarázu prodá za pěkné peníze, no myslím, že by s příjmem co by za ně dostala byla živá dobré 2-3 měsíce a to bez práce. V Peru je velmi nízká životní úroveň. Tak sláva skelety jsou na světě. Hrozně moc jsem si oddychl, sice by pro mě tím expedice asi neskončila, to ne, ale znamenalo by to komplikace, protože bych musel kupovat v Huarázu nové, resp. ne nové (jako nepoužité), ale nové jako jiné a horolezecká výstroj a výzbroj je v Peru docela drahá, asi tak jako u nás.

Moc času v Yungay nestrávíme, jsme tady kvůli horám. A tak vyrážíme na 5 denní trek Santa Cruz, který patří mezi nejkrásnější treky světa, čímž se také trochu aklimatizujeme, neboť se pohybujeme v průměrné výšce 4000m. Poté následuje další aklimatizace, tentokrát již vrchol Pisco, vysoký 5752m. Kolektívo nás odveze kousek nad jezera Llanganuco, odtud už jen pěšky stoupáme kolem Ref. Perú (4665m) až do BC pod Piscem ve výšce 5000m.

Cesta do BC pod Piscem je celkem pohodová,ale jen právě na Ref. Perú, odtud se musí překonat moréna ledovce s pěkně klouzajícím písečkem. Směrem tam jsem to šel jen v lehounkých polobotkách, no a bylo to o kotníky. Takže při zpáteční cestě jsem už to šel v těžkých skeletech bez ohledu na to jaké bylo horko.

Ráno vyrážíme ve 4:30 hod. nastupujeme na ledovec, nazouváme mačky a navazujeme se do družstva. Terén je celkem snadný, jen v jednom místě je třeba být obezřetný, sklon svahu dosahuje 50° , proto raději natahujeme fix, aby ti méně zkušení měli pocit jistoty.

V 10:30 jsme již všichni na vrcholu, počasí je ještě OK, jen je již vidět přicházející fronta. Nicméně tady v Cordillera Blanca, toto vůbec nic neznamená, protože většinou ráno je obloha zase jako vymetená. Na vrcholu jsme strávili asi hodinu a vychutnávali si ty pohledy na všechny strany. Jako na dlani máme Artensoraju, Alpamayo, Chopilcalqui a majestátní dvouvrcholový Huascarán, stejně jako čtyřvrcholový Huandoy.



Na sestupu na kritickém místě opět dáváme lano a slaníme po něm dolů. V BC jsme kolem 14. hod. Večer se zase dělají fantastická panoramata a tak fotíme a točíme.

Zítřejší sestup vede opět po stejné cestě přes chatu Ref. Perú k jezerům Llanganuco. Resp. chtěli jsme jet už od místa, kde se z „hlavní silnice“ (prašné) odbočuje na stezku jen pro lidi a osly. Ne není tím myšlena žádná podobnost, skutečně tu chodí jen trekaři, pak horolezci,co se chtějí pokoušet o Huandoy, nebo mnohem snazší Pisco, často vyhledávané jako aklimatizační vrchol před např. Huascaránem.

Jenže komerce dorazila i sem a tak místní taxikáři (rozumějte řidiči kolektíva) jsou zhýčkaní americkými a západoevropskými turisty, kterým je jedno, že je přeplácejí. My toto rozhodně podporovat nechceme a tak když smlouvání nepomohlo, tak jdeme k jezerům Llanganuco zase pěkně po svých. No a pak čekáme asi hodinu a podaří se nám nacpat se do dvou taxíků (klasických osobáků) i s batohy. Za hudebního doprovodu Soňy Morrales, která se řine z autorádia místního taxíkáře si to hasíme pěkně zase do Yungay.

Další den jsme se těšili na volný den, přeci jen už toho bylo dost na jeden zátah. Ale chyba lávky - Andree přišla na mobil SMS od jejího přítele z České Republiky, který jí poslal prognózu ČHÚ (českého hydrometeorologického ústavu). Vzhledem k tomu, že jejich úspěšnost je obrovská na prvních 4-5 dní, tak se moc nerozmýšlíme a okamžitě vyrážíme do Musha - startovní osady výstupu na Huascarán.

Tak a jsme tady, kolektívo nás vyklopí v Mushu. Nastává další problém - naší bagáž měli nést osli a my jsme měli jen po vzoru „Amíků“ nést jen malý batůžek s vodou. Jenže oslové chodí jen do BC, který leží pěkně stranou od chaty Ref. Don Bosco (4700m), ozn. jako Ref. Huascarán (na mapách Alpenvereinu). O to by ani tak nešlo, jako o nebezpečnost přechodu z BC k chatě. V tomto místě se nacházejí nepříjemně kluzké plotny, které nechceme riskovat, když máme každý na zádech tak 25-35 kg.



Mimochodem, to co nám dole tvrdili, že touto cestou se nechodí je naprostý nesmysl, místní právě touto snazší cestou zásobují chatu. Oslové by po kluzkých plotnách uklouzli. Jako důkaz jsou jejich „kobližky“, kterých je tu všude kolem dost. No, jo byznys je byznys.

Takže nic naplat musí to znovu na záda a pěkně po svých „s plnou polní“ překonáváme šílených 1600m, za celkem slušný čas 5-6,5 hodiny, ti nejrychlejší to stihli ještě za světla, ti nejpomalejší dochází až za tmy v 18:15 hod.,to je už tady na 9° jižní šířky tma jako v pytli, stmívá se velice brzy.

Ti co přišli později se ani nezabývají myšlenkou stavění stanu a rovnou volí nocleh v chatě. Chatu stavěli Italové a je to chlouba Peru, v celé Cordillera Blanca jsou jen 3 chaty, zato je to chata západoalpského stylu, prostě perfektní. Navíc nocleh za 10 USD je i pro nás Čechy více než příznivý.

Další odpočinkový den znamenal 500 výškových metrů pro postup do campu 1 v 5200m. Tady je potřeba vykopat plošiny pro naše stany. Je děsné vedro, navíc od sněhu se téměř vše odráží a tak to pálí docela fest. Jeden člen naší expedice to nevydržel a vysvlékl se do půl těla. No neměl to dělat (navíc to byl blonďák), takže ani té přirozené ochrany ve formě pigmentu moc neměl. Už ani nevím, zda se vůbec namazal, ale spálil se fakt pěkně. Jedna skupinka odpoledne vyráží na „průzkum“. No a moc šťastné zprávy nám nepřinesli. Klasická cesta přes sedlo Garganta je nepoužitelná. Ledovec je v tom místě velmi rozbitý a překonání klíčové odtahové trhliny by znamenalo značné komplikace a obrovské zdržování se v tomto nebezpečném místě. Letošní rok totiž došlo k výraznému úbytku ledovce a dříve zasněžené trhliny jsou nyní vážným problémem. A aby toho objektivního nebezpečí nebylo málo, tak séraky se tvářili, že spadnou každou chvilku.

Proto jsme se rozhodli, že já a Jirka, kteří máme zkušenosti s lezením v ledu, se pokusíme o výstup cestou „Escudo“, s nástupem západní stěnou a pak po jihozápadním žebru až na vrchol.

Celou noc nemohu zahmouřit oko a tak se čas do té kýžené 1:00 ráno pěkně vleče. No je to tu, hodinky pípají, vyrážíme. Horší je, že nesvítí měsíc, je oblačno. „Do háje, zrovna dnes“, říkám si pro sebe. Tak se nám stalo, že jsme v tom labyrintu ledu minuli správnou odbočku z klasické cesty na cestu Escudo. Zjistili jsme to asi v 5:00, což je už vyloženě pozdě se vracet a pokusit se ještě týž den o výstup a sestup v jednom dni. Věci na bivak jsme neměli a ani jsme ho neplánovali. Tak to otáčíme a jdeme zpět do C1. Ještě jsme tedy ani nenastoupili do západní stěny a i přesto jsme museli lézt ledy o sklonu 45°-60°.



Vracíme se do C1, jehož osazenstvo právě vstává. Teď nastává okamžik rozhodnutí, které je vždy těžké. Blíží se vlna špatného počasí a tak volíme sestup opět přes chatu Don Bosco. Jak jsme později zjistili, počasí se sice zhoršilo, ale ne zas až tak dramaticky, vylézt by se dalo, ale myslím, že výsledek by také mohl být obdobný, a sice, že bychom v noci minuli správnou cestu, protože bylo oblačno a to by nám opět vzalo důležitý noční zdroj světla - Měsíc.

V Yungay tedy máme skutečně odpočinkový den a jedeme na poznávačku na Puya Raimondii, což jsou bizarní rostliny, téměř endemické. Rostou jen tady a pak prý ještě v rovníkové Africe. Rostou vždy jen od 4200 m výše. Škoda, že je nemůžeme vidět kvést, ale to bychom tu museli být o 2 měsíce dříve, kdy ještě doznívá období dešťů, kdoví, možná příště.